Novověk

Počátek reformace se datuje do 31. října 1517, kdy Martin Luther zveřejnil na dveřích kostela ve Wittenbergu 95 tezí, v nichž se vyslovil proti odpustkům a jiným nešvarům v církvi.

V roce 1519 se stal císařem Karel V., za jehož panování se habsburská říše povznesla na největší světovou mocnost. Zahraničněpoliticky se zapletl do dlouhotrvajícího konfliktu s Osmany a s Francií, podporovanou papežem. Tím bylo oslabeno Karlovo postavení v říši, který se tak nemohl účinně postavit šíření reformace. Luther, ukrývající se na hradě Wartburgu, zatím do němčiny přeložil Bibli, což spolu s Gutenbergovým vynálezem knihtisku v polovině 15. století položilo základy zrodu moderního Německa.

Císařův bratr, Ferdinand I., chtěl skoncovat s tolerancí luteránů, proti čemuž ale protestovala evangelická knížata. Od tohoto okamžiku se proto pro ně užívalo názvu protestanti.

Pod tlakem reformace přistoupila katolická církev k zahájení protireformace. Hlavním jejím nositelem byl především Ignácem z Loyoly založený jezuitský řád. Střední a severní Německo bylo v této době již zcela protestantské, zatímco jih a západ zůstával nadále převážně katolický. První ozbrojený konflikt mezi katolíky vedenými císařem a protestanty sdruženými v tzv. šmalkaldské lize vypukl v letech 1546 až 1547. Katolíci sice v této šmalkaldské válce zvítězili, avšak augšpurským mírem z roku 1555 byl císař nucen uznat protestantství. Tento neúspěch přiměl o rok později Karla V. abdikovat ve prospěch Ferdinanda I. Habsburské državy v Německu byly tímto odděleny od Španělska, jež připadlo Karlovu synovi, Filipovi II.

Roznětkou třicetileté války se stala druhá pražská defenestrace v roce 1618 a následné povstání protestantských českých stavů proti císaři. Českým králem byl zvolen Friedrich Falcký, načež vojsko císaře Ferdinanda II. vtáhlo do Čech. Poté, co bylo vojsko českých stavů rozhodně poraženo v bitvě na Bílé hoře, v roce 1620, byl Friedrich vypuzen ze země a do roku 1623 ztratil i Falc.

Když dánský král, Kristián IV., pronikl v roce 1625 do severního Německa, vstoupila válka do své další fáze. Ovšem již v dalším roce podlehl Kristián císařskému vojsku, jemuž velel český šlechtic Albrecht z Valdštejna. Katolíci poté obsadili Pomořansko, Meklenbursko a Jutsko. Zdálo se, že válka skončila přesvědčivým vítězstvím katolíků a císař proto v roce 1629 vydal tzv. restituční edikt.

V roce 1630 se švédský král Gustav II. Adolf zapojil do válečného dění a podpořil tak upadající protestantskou věc. Dva roky nato švédský král padl v bitvě u Lützenu, švédská vojska však i poté zůstávala klíčovým mocenským faktorem v severním a středním Německu. Aby vytlačil Švédy z německé půdy, uzavřel císař v roce 1635 v Praze mír se saským knížetem. V témže roce však do války vstoupila na stranu Švédska Francie, nicméně ani jedna z válčících stran nedokázala rozhodnout boj ve svůj prospěch. Německo se tak stalo hlavním dějištěm konfliktu mezi Francií a Habsburky o vůdčí roli v Evropě. Válka vedla k rozsáhlému vydrancování Německa a celé střední Evropy, jejíž počet obyvatel poklesl oproti předválečnému stavu takřka na polovinu. Třicetiletá válka skončila teprve v roce 1648 uzavřením Vestfálského míru.

Sjednocením Braniborska a pruského vévodství za vlády velkého kurfiřta, Friedricha I. Viléma, započal v roce 1640 rozmach Braniborska-Pruska, které se tak domohlo postavení nejvlivnějšího německého knížectví. V roce 1701 se kurfiřt Friedrich III. prohlásil jako Friedrich I. „králem v Prusku“. Jeho nástupce Fridrich Vilém I. významně posílil pruskou armádu a založil vysoce centralizovaný stát.

Vymření rakouských Habsburků vedlo k válce o dědictví rakouské v letech 1740 až 1748, v níž Marie Terezie úspěšně obhájila svůj nárok na vládu. Avšak po porážce v sedmileté válce byla s konečnou platností přinucena vzdát se Slezska ve prospěch pruského krále Friedricha II. Velikého. Mírem z Hubertsburgu z roku 1763 mezi Rakouskem, Pruskem a Ruskem se Prusko zařadilo mezi nejmocnější evropské státy, čímž začalo období vzájemného soupeření mezi Pruskem a Rakouskem o vedoucí pozici v Německu.

V druhé polovině 17. století se i přes odpor šlechty prosadil v Prusku a Rakousku nový styl vlády – „osvícenský absolutismus“. Vládce od nynějška vystupoval jako první služebník státu. Za Friedricha II. a Josefa II. došlo v těchto státech ke vzestupu hospodářství a k přijetí nových moderních zákonů, jež zakazovaly mučení a zlepšovaly společenské postavení židů. Současně byl zahájen proces osvobození nevolníků. Podporován byl rovněž rozvoj školství.